Listopad 2016

Čím budu, až tady nebudu?

24. listopadu 2016 v 19:42 | Mutinka |  Nové články
Stává se Vám to taky?
Včera mi v práci na noční směně utekly myšlenky za hranice fantazie....to není nic těžkého, když děláte práci, která vyžaduje stereotyp a nemá potřebu zaměstnat Váš mozek, protože netuší, že by jste zvládla obojí.
Fantazie je země, do které k jejímu vstupu nepotřebujete pas...ten stejně většinou ztratíme v průběhu těhotenství...nepotřebujete ani vízum či doložku....stačí, že u nás musíme dokládat pořád něco...potřebujete jen snít. A já snila, přemýšlela a fantazírovala.
Co bylo přede mnou a co bude po mě? Proč si nepamatuji nic před mým křikem na tomto světě, co bude, až zakřičím naposled ? A čím bych vlastně chtěla být v příštím životě?
Napadla mě květina, přináší radost, je dárkem, voní ,ale i ta uvadne a její život je jepičí, zvíře je lapeno a sežráno...tady je to super, taky bych byla ráda, kdyby mě někdo "žral"....nakonec jsem i tuto ideu zavrhla, co takhle kámen? Ten je tady dlouho, je pevný, odolný, potřebný...ale měla bych srdce z kamene, zatímco to moje je z bláta a dojímá se i nad reklamou na paštiku. Budu plastem, o tom je známo, že jeho rozklad je spočítán na desítky ba i stovky let, jenže brojí proti němu celý svět a to tedy není nic pro mě....chtěla bych být sluncem, hřeje, svítí...jenže při své intenzitě žití bych někoho spálila. Co takhle měsíc?...ten milují noční živli, volají na něj, za úplňku se dějí čarovné věci, měsíční svit dodává noci na kráse a bezpečí, lidé jej touží poznat a podnikají za ním nebeské výpravy...jo, ale Gagarin se z něj nevrátil....nechci být odnoží Měsíce a stát se měsíčkem a už vůbec ne měsíčkama...malé slečny by s mou první návštěvou propadaly do depresí "plného spodního prádla", ženy by mě nenáviděly za mou návštěvu v době odjezdu na drahou zahraniční dovolenou a muži, ti by mě ve středu nenáviděli, ale na druhou stranu milovali, kdybych se po zpožděném nástupu přece jen objevila, zvláště, pokud by jim u nohavic visely tři malí ufňukánci. Ruce mi automaticky pracují a z hlavy se mi začíná kouřit a trochu nastupuje nervozita toho, že nejsem schopna se rozhodnout, čím chci být....tedy pokud nějaké příště existuje.
Jenže já vím, čím bych chtěla být. Chci být živou vzpomínkou pro své děti, pro svá vnoučata a pokud budu častěji chroupat mrkev , pít syrovátku, dle Tyrše cvičit a otužovat se, pak bych mohla být živou vzpomínkou i pro svá pravnoučata....dál to nevidím, protože nejsem kámen, plast, Měsíc ani Slunce....jsem neobyčejně obyčejná ženská s touhou chovat se jako kvočna.
Prozatím jen kdákám, kuřata už vyvedla další kuřata.....a pokud by mě chtěl někdo " žrát", pak doporučuji úpravu papiňákem, jinak si na mě vylámete zuby.

P.S. Nevím, čím zaměstnám svůj mozek v práci dnes, ale myslím, že fantazie má neomezené hranice.....nevíte někdo, proč jsou černoši černí, když Adam i Eva byli bílí? Proč je noc černá....v životě přece není nic černo-bílé

P.S.1. První setkání s fantazii mé dcery bylo , když jsem musela skutečně uvařit kafe pro její virtuální přátelé....poslední z nich dostal kafe od Žida a byl klid

U půllitru cenné rady, pokud máte kamarády

18. listopadu 2016 v 22:10 | Mutinka |  Nové články
No a já je mám. Jenže nebylo tomu tak vždy a cesta k nim vedla přes různá úskalí, bylo třeba kliček a trochu toho ženského šarmu...ten jsem teda tímto vyčerpala, protože "kluci" byli nenasytní.

Moji kamarádi, "kluci", jsou senioři, super senioři a doufám, že žádného z nich neurazím, když řeknu, že nejeden z nich má přetočeným tachometrem, ale všichni děláme, že o tom nevíme.

Celé naše přátelství začalo nevinně...jak taky jinak. Neli, která oplývá hyperaktivitou, já bych tedy řekla že hyper hyperaktivitou, dostala jednoho dne hračky na písek, ale zkuste najít na sídlišti pískoviště, které není TOI TOI-kou pro potulné kočky a nezřídka i pro znaveného pocestného, hledajícího cestu k domovu, kterou mu komplikuje neodhadnutá dávka alkoholu, tlačící...na mozek ne, ten nechal doma, ale na močový měchýř. No a my našly jedno takové...s malou hrstkou písku, který kočkám nestál za to, aby do něj "nakakaly"....zkrátka nasraly. A tím se tohle malé štěstí stalo našim útočištěm takřka každou volnou chvíli....jaro, léto, podzim.....a přišla jednou zima. Pískoviště ztuhlo a stejně tak i my tuhly zimou, jen Neli vesele kutala zmrzlý písek a dcera kutala Neli zmrzlý snopel od nosu. A dost...jdeme dovnitř na čaj. A s rumem.

Jenže to se lehce řekne, hůř dělá. Nejdříve se musíte probojovat kouřovou zdí k pultu, za ním najít servírku....dnes už mohu familiérně napsat Radku, přeřvat kluky tak, aby Radka zaregistrovala nejen Vás, ale i Vaši objednávku, pak zasednout, ale pozor, ne každá židle je volná, ikdyž není obsazená....tady platí zasedací pořádek......to vše za tlemení mužského osazenstva, které najednou ztichne.....a do toho se ozve mužský hlas " teda já mám rád ženské, co mají kozy"....zbystřím, protože v tom případě jsem na nesprávném místě. Otočím se po hlasu, vypnu hruď jak nejvíc dokážu a očima se střetnu s " kozím dědkem" Jardou....."vole, neřvi, ona za to nemůže"...brání mě McEnroe Jirka...Mireček se raději skloní pod stůl a drbe spícího Endyho, který se lekne a začne štěkat......"ty tu máš psa?", diví se Pažout Radek a korunu tomu dodá pán Žáček, který se probere a s otázkou..."kdo dal gól ", způsobí osazenstvu záchvat smíchu....posaďte se k nám holky...a už jsme domácí.

Tím jsme se staly členkami debatního kroužku na jakékoli téma, takže dnes už vím, které lepidlo nejlépe drží protézu....stále vede Korega a demonstraci jejího účinku nám předvedl kamarád super senior tím, že si rval protézu z pusy tak vehementně, že si vyrval kousek patra, jelikož korega nehodlala pustit. Po zbytek večera pil krvavé pivo, dezinfikoval ránu vodkou a na oříšky, které nám Radka přinesla na stůl, se mohl jen dívat a nechat si o jejich chuti vyprávět. Ti šťastnější, kteří Koregu nedemonstrovali, ti si jen pomlaskávali.
Taky mě nezaskočí prostata....jak mi kluci sdělili, stačí si dát pozor při dosedání na židli a více roztáhnout nohy, k posteli kýbl, pokud nechci za noc ujít Jizerskou padesátku...A jak poznám, že ji někdo má? Když při dosednutí výskne, má ji. Tohle mi kluci nedemonstrovali, všichni se jali mě ujišťovat, že to mají z doslechu....koukla jsem pod stůl a nechápu, proč měli kolena na metr od sebe.
Ani otázka sexu v pokročilém věku není problémem.....vše je na ženě....srabi.
Nejvděčnější téma byly ovšem nemoce....tady se kluci trumfovali. Žlučník, žaludek, játra ( se divím, že ta játra nebyla u všech podrobena lékařskému zákroku), šedý zákal, zelený zákal, náhradní kloub, ostruhy na patách, naslouchátko......a pak se postavil McEnroe Jirka a povídá: " ale americké srdce nemáte"......proč taky, když jsme češi? A já mám....a už letí mikina od samotného tenisty McEnroe dolů....on totiž Jirka má dceru, která pro tohoto tenistu pracuje, takže Jirka nás zásobuje nejen historkama z tenisového života, ale taky mají všichni psi z naši party tenisáky slavného tenisty.....stejně je vždy rozkoušou nebo ztratí, nevděčníci, neznají cenu slávy a věhlasu jména, takže Jirka nosí stále nové a očekává, že psům domluvíme a poučíme je. Ale k tomu srdci....takže Jirka se nám obnažil a s veledůležitým výrazem obcházel každého jednoho u stolu, kdy mu vždy sevřel do obou ruk hlavu a přiložil si ji k hrudi, očekávajíc naše reakce.....pokud možno i ovace, nadšení, údiv a možná i závist. Takto jsem přišla na řadu i já a mohu říct, že jsem hořela netrpělivostí, kdy to americké srdce uslyším, protože ovace byly řádné. Jirka mi sevřel dlaněmi hlavu i se zlomenýma ušima a nekompromisně si ji přiložil k prsům, do prostoru zavelel TICHO, to bylo na místě, protože přes ty zlomené uši jsem doteď slyšela jen tlukot vlastního srdce....a pak to přišlo. Všem nám dělá srdce bum bum bum...jen Jirkovi dělá TIK TAK TIK TAK.......zůstala jsem v němém úžasu, čímž jsem Jirku dostala do nirvány, ze které ho vyvedl Radek...Pažout.....ty vole, počkáme ještě pár minut, třeba nám i zakukáš. A bylo po exkurzi amerického srdce. Jirka shrábl mikinu, kopl do sebe vodku a třískl dveřmi.
Škoda, do kukačky chyběla jen minuta....tak jsme si s klukama na Jirkovu počest v celou zakukali.
Já mám ty moje dědky fakt ráda, seženou cokoli, co potřebuji, poradí, zašpásuji....chudáci většinou už jen slovně, ačkoli jsou zdraví jako řípa ( prolezlá sem tam červíkem), dokonce už mi drží židli, takže možná příjde doba, kdy i moje neobsazená židle bude "obsazená".....ale přesto je jedna chvíle, kdy jim absolutně nerozumím a ani oni neočekávají moji sdílnost....fotbal. Jakmile začnou lítat slova jako ofsajd, volný kop, trestný kop, lajna.....nechytám se. Ale jakmile se ozve věta, že rozhodčí je vůl, jsem přizvána k odsouhlášení....prozatím jsem nenašla odvahu se jich zeptat, komu mám fandit....stejně by mi řekli našim...ale copak vím, jestli spartě, slávii či bohemce?...té teda fandím, ale jen pokud z ní letí korková zátka.

P.S. Když se mě poprvé Radka zeptala: " deset nebo dvanáct?"....zděsila jsem se a odpověděla: "kdepak, jen jedno"..... no nejsem já jako ten rozhodčí?

P.S.1. Nebojím se stáří, nebojím se prostaty.....bojím se jen toho, že až jednou přetočí tachometr i mi, tak už tady "kluci" nebudou a kdo ví, zda se v mládeži z dnešní doby najdou kamarádi pro senior senior babku?

P.S. 2. Jo a "kluci" milují pořad Herbář.....počítají, kolikrát se herečky převlíknou, kritizují recepty....no nejsou skvělí?

Směšný odpad

6. listopadu 2016 v 21:21 | Mutinka |  Nové články
Můj kreativní duch mě dostal do situace, že domácnot velikosti 1+1 praská ve švech pod neutuchající touhou přetvořit vše, co najdu.
A že jsem sběratel. Vše začalo před dávnými časy obhlídkou zákoutí bytu.....tu odložena polička, tu kousek látky, támhle sympatická sklenička.....jednoho dne už nebylo doma co přeměňovat a tak započala mise úklidu ulic. Nikdy bych nevěřila, že bude můj svižný krok v blízkosti popelnic a velkoobjemových van tak ztrácet na rychlosti a měnit se na šouravou chůzi, kdy oči teleskopicky vylézají z hlavy a dokážou pojmout zorný úhel periskopu. Ale i tohle přineslo svoje ovoce....dnes už si v kalendáři zaškrkávám datum přistavení těchto van a spolu s menšinou čekám, hlídám a odhlížím každý kousek, který neznalí možné přeměny na originál, vyhazují s odporem do kontejneru.....a já s radostí z něj tahám. Tedy pokud mi mešina dovolí...ale už jsme kamarádi a oni vědí, že mě moderna nebere, tak mi nechávají "šunty"

Dnes jsem zatoužila vyrobit si další...asi milióntou skleničku, jenže nastal problém. Nejsem totiž pijan, takže jediný alkohol, který mou domácností projde, je plasťák....vím, mnozí si odfrknou, že je to brak, že to vedle piva ani neleželo, ale mi to k veselosti stačí.K veselosti ano, k přetvoření ne. Domácnost byla prostá i jakékoli zavařovačky, protože jsem byla nucena vrátit všechny mamince, pokud jsem nechtěla riskovat, že budu připravena o dodávku skvělé krmě, kterou mi maminka po zkušenosti, že butylky zásadně nevracím, posílá v zavařovačkách. Co teď?
Beru Neli...jako zástěrku...a vydávám se k tříděnému odpadu s předsevzetím, že bez sklenky neodejdu. Ale asi jsem zvolila špatné datum, protože konťák je téměř prázdný, jen na dně trocha toho skla...jenže pozor.....mezi tuctovkama se vyjímá jedna baculatá kráska a moje touha ji vlastnit roste. Nakláním se, ale musela bych mít ruce jako Saxána, abych na ni dosáhla...nedosáhnu. Mám nápad. Skláním se k Neli a pěkně pohádkově ji vysvětluji, že úplně na dně leží kouzelná sklenička, kterou když vylovíme, tak budeme naprosto šťastné...hltá každé moje slovo, kývá hlavičkou, ale jen do doby, než ji řeknu, že ji chytím za nožičky a nasoukám ji do konťáku a ona mi ji podá...stávkuje, nechápe moji prosbu a vzdoruje. Nečekám, lapnu ji za kotníky a soukám do popelnice. Neli visí za nožky a řve jako blázen, ruce roztažené a zaklestěné o okraje jako špejle v jelitě, v obličeji stejně tak rudá, slzy se kutálejí po obličeii.....jsem neoblomná a pokouším se odolat jejímu vzdoru a soukám ji hlouběji do popelnice...přece tam tu krásku nenechám....a tím teď nemyslím Neli...nepovedlo se. Kolemjdoucí pohoršeně, ba přímo nenávistně hledí na mé počínání a hrozí nebezpečí, že přijedou "pomáhat a chránit", takže nezbývá, než Neli vytáhnout.
Jak to dopadlo? Do konťáku jsem se nakonec musela nahnout já, Neli mě držela za kotníky a bujaře povzbuzovala, abych sklouzla ještě níž, že přece tu pohádkově kouzelnou sklenku potřebujeme, abychom byly šťastné....máme ji a víte co? Jsme šťastné.
Vím, že by babičky měly vnoučata houpat na klíně, číst jim pohádky a k tomu jim do pusinek soukat domácí cukrkandle, vískat je ve vlasech a povídat jim, jak to bylo za starých časů.
Jsem moderní babička...vnučku strkám do kontejneru, čtu ji svoje příběhy, do pusy ji strkám nakradená jablka a z vlasu ji vybírám seno, protože je přece tak krásné, zkusit si, jak za starých časů spaly děti na slamníkách....pro mě je odměnou, když pak má kopřivky z nezralých jablek, poškrábaná líčka od sena a její věta....babi, budeme tohle dělat i zítra?

P.S. Jak tak přemýšlím, dnes mi Neli neřekla...babi, budeme to dělat i zítra?....že by bylo něco špatně?

P.S.1.Stále sháním sklenku, nejlépe 5 ti litrovou.....jeden kontejner na bílé sklo je ještě přes ulici, možná zítra Neli vezmu zase s sebou, někdo mě musí držet za kotníky