Na ryby se stoličkou- na hřiby bez stolice

25. srpna 2016 v 20:54 | Mutinka |  Nové články
Nevím, čím to je, možná sledem událostí posledních dní, možná starostmi běžného života...jen se mi, prosím, nesnažte namluvit, že věkem.... ale ráno jsem otevřela víka nad svýma modrýma duhovkama a spánek tím pádem, nebo možná mým pohledem, vzal do zaječích. Na hodinách na mě civí ošklivých sedum hodin....bože, to bude dlouhý den. Co s ním? Ještě jsem v duchu ani nedokončila myšlenku a už mě napadla druhá...půjdu do lesa, zrelaxuji, vyčistím si hlavu a jak jsem později zjistila, tak nejen hlavu.

Postrašena sdělením jedné holčiny, že ji návštěva lesa vynesla téměř více klíšťat, jak hřibů, činím opatření....tepláky do ponožek, nohy do gumáků,tílko do kalhotek, triko do tepláků,šusťákovou bundu, aby ty krvežíznivé potvory klouzaly, na hlavu šiltovku, batoh s kudlou a taškama na záda...pro jistotu dvě, tady si teda fandím....bože, já mám šlehu. Proč jsem nepoužila repelent? Protože nesnáším to jeho lepení... být to švarný jinoch nebo peníze...a to teda papírové, tak se nebráním.....a jedu. Jedu mlhou a zvažuji, zda dělám dobře, takové počasí a můj chabý orientační smysl nejsou zrovna nejlepší devizy pro sólo pobyt v lese. Sólo se nekoná, na lesní cestě už jedno auto stojí, což mě uklidňuje, protože kdybych se ztratila, je tu jistá, byť malá naděje, že se dovolám pomoci....a při pohledu na můj celkový dojem, díky kterému by mě módní policie rozcupovala, je i mnohem větší naděje, že mě nikdo zachraňovat nebude chtít.

Natěšena vytahuji tašku a kudlu a vcházím do lesa....a ehjle, hříbek...a druhý...co krok, to hříbek, co hříbek, to zohnutí...po deseti minutách a ujití několika stovek metrů mám pocit, že jsem udělala víc zhybů než atlet na rozvičce....soudě podle bolesti břicha. V tom něco zabručí, kontrolou okolí zjišťuji, že medvěd to není....je to moje břicho...a není to hlad, je to něco horšího. Sama sebe přesvědčuji, že to nemůže být to, co si myslím.... a opodál hříbek, chvátám pro něj s medvědem v břiše, zohýbám se a .....medvěd si asi pozval kamaráda, bolest se stupňuje a mám pocit, že mi v břiše tančí kobry, kterým medvědi bručí do rytmu. Stahuji půlky, mžourám očima a šouravým krokem pokračuji v hledání....a že těch hříbků dneska je, škodolibci přízemní...a já nenasyta se zohýbám a je to tady....medvědi vpuštěni do arény a kobry tančí čardáš.....Jestli jsem si ze začátku přála, aby byl les plný lidí, kteří mě v případě mého ztracení vyvedou z lesa a nasměrují k domovu, tak tento pocit vystřídal strach, aby tady tudy nikdo v nejbližších minutách...přehodnocuji dle tlaku posunuvšího se z břicha podstatně níže, na nejbližší sekundy...nešel. Nebyl čas hledat uložiště obsahu, bylo nutné stihnout v rekorním čase sundat vše a uvolnit tak cestu kobrám.....když si to tak přehrávám v mysli, tak klíšťata neměla šanci se mi dostat na kůži, já byla zabalena jako cibule, takže jsem sama sobě musela vynadat a hecovat se k rychlejšímu konání...vše dole, dřep...ta úleva, ta rychlost, ta radost.....a jediná šance pro klíšťata k zakousnutí. A já si nestihla ani všimnout, zda mě nikdo nevidí. A nastává problém...nemám kabelku, jejiž obsahem je nejen jelenní lůj, pilník na nehty, žvýkačky a Neli několikrát ocumlaný bonbón, který vždy vrátí do papírku s větou...na příště...a kapesníčky. Mám batoh, do kterého jsem ráno hodila jen peněženku, kudlu, dvě tašky a telefon....drobnýma se neutřu, kudlu nepotřebuji, není co odřezávat a telefonem si volat o toaletní papír a vysvětlovat s holým zadkem v podřepu, na kterém že to místě v lese se nacházím, když to sama nevím, to by byla zoufalá snaha. Jenže, co teď. Můj pohled na obsah batohu spočnul na krásné sytě fialové tašce s ostružinou...stává se záchranářem....řeknu Vám, utřít si prdel šustákem, to chce vyšší dívčí.... Nasbírala jsem klestí a důkazní materiál pod něj uschovala......ještě po ujití několika metrů jsem při ohlédnutí viděla, jak fialová barva statečně bojuje o svoje místo na slunci. A hele, hříbek a druhý....s jakou lehkostí se zohýbám a sbírám a plním tu jednu jedinou tašku a to vše s myšlenkou, že moje ostružina se dnes postarala o mou záchranu......jen doufám, že někdo v lese, pokud ji zahledne pod roštím, nebude v naději, že našel poklad, mít tohu ji z roští vydolovat......pak by teprve našel poklad.

P.S. Až půjdete do lesa na ostružiny, myslete na to, že není ostružina jako ostružina....

P.S.1. Proč jsem si neutrhla větvičku s beruškou?....protože na to za prvé nebyl čas a za druhé, větve byly tak vysoko, že jsem na ně nedosáhla.....zřejmě tudy už prošlo více houbařů s medvědama a kobrama v břiše

P.S. 2. Vím, že tohle téma není nijak inteligentní...ale kdo z nás, kdo se málem posral, myslel na nějakou inteligenci
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marie Hudečková Marie Hudečková | 25. srpna 2016 v 21:18 | Reagovat

bez komentáře :-x

2 Olga Olga | E-mail | 25. srpna 2016 v 21:36 | Reagovat

:-D

3 Babča Poddvorov Babča Poddvorov | 26. srpna 2016 v 12:08 | Reagovat

Takhle vznikají houby PODPAPÝRÁCI .Ale ty jsi Jani vytvořila další nový druh 😀 PODŠUSŤÁK. Gratutuji🌲🌲🌲🌰🌰🌰😁😂

4 Jabůrkovic Olóš Jabůrkovic Olóš | 26. srpna 2016 v 14:09 | Reagovat

Tak ty ses v lese posrala, já jsem se smíchy málem pochcala, su ráda, že tady to můžu napsat na plnej céres :-D  :-D

5 Babča Poddvorov Babča Poddvorov | 26. srpna 2016 v 15:10 | Reagovat

Moc moc se omlouvám. 😠 teď jsem si všimla jakou děsnou hrubku jsem napsala. Ruka se nedohodla s hlavou. Tak tedy PODPAPÍRÁK.😠😤😣

6 Gabriela Gabriela | 4. září 2016 v 7:57 | Reagovat

Jani me se to stalo nedávno bylajsem s rodiči a tatka mel kolem krku šátek. No pravda dloubo ne a ja si hrala na zajíčka co sedi v jamce sam. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama