Srpen 2016

Na ryby se stoličkou- na hřiby bez stolice

25. srpna 2016 v 20:54 | Mutinka |  Nové články
Nevím, čím to je, možná sledem událostí posledních dní, možná starostmi běžného života...jen se mi, prosím, nesnažte namluvit, že věkem.... ale ráno jsem otevřela víka nad svýma modrýma duhovkama a spánek tím pádem, nebo možná mým pohledem, vzal do zaječích. Na hodinách na mě civí ošklivých sedum hodin....bože, to bude dlouhý den. Co s ním? Ještě jsem v duchu ani nedokončila myšlenku a už mě napadla druhá...půjdu do lesa, zrelaxuji, vyčistím si hlavu a jak jsem později zjistila, tak nejen hlavu.

Postrašena sdělením jedné holčiny, že ji návštěva lesa vynesla téměř více klíšťat, jak hřibů, činím opatření....tepláky do ponožek, nohy do gumáků,tílko do kalhotek, triko do tepláků,šusťákovou bundu, aby ty krvežíznivé potvory klouzaly, na hlavu šiltovku, batoh s kudlou a taškama na záda...pro jistotu dvě, tady si teda fandím....bože, já mám šlehu. Proč jsem nepoužila repelent? Protože nesnáším to jeho lepení... být to švarný jinoch nebo peníze...a to teda papírové, tak se nebráním.....a jedu. Jedu mlhou a zvažuji, zda dělám dobře, takové počasí a můj chabý orientační smysl nejsou zrovna nejlepší devizy pro sólo pobyt v lese. Sólo se nekoná, na lesní cestě už jedno auto stojí, což mě uklidňuje, protože kdybych se ztratila, je tu jistá, byť malá naděje, že se dovolám pomoci....a při pohledu na můj celkový dojem, díky kterému by mě módní policie rozcupovala, je i mnohem větší naděje, že mě nikdo zachraňovat nebude chtít.

Natěšena vytahuji tašku a kudlu a vcházím do lesa....a ehjle, hříbek...a druhý...co krok, to hříbek, co hříbek, to zohnutí...po deseti minutách a ujití několika stovek metrů mám pocit, že jsem udělala víc zhybů než atlet na rozvičce....soudě podle bolesti břicha. V tom něco zabručí, kontrolou okolí zjišťuji, že medvěd to není....je to moje břicho...a není to hlad, je to něco horšího. Sama sebe přesvědčuji, že to nemůže být to, co si myslím.... a opodál hříbek, chvátám pro něj s medvědem v břiše, zohýbám se a .....medvěd si asi pozval kamaráda, bolest se stupňuje a mám pocit, že mi v břiše tančí kobry, kterým medvědi bručí do rytmu. Stahuji půlky, mžourám očima a šouravým krokem pokračuji v hledání....a že těch hříbků dneska je, škodolibci přízemní...a já nenasyta se zohýbám a je to tady....medvědi vpuštěni do arény a kobry tančí čardáš.....Jestli jsem si ze začátku přála, aby byl les plný lidí, kteří mě v případě mého ztracení vyvedou z lesa a nasměrují k domovu, tak tento pocit vystřídal strach, aby tady tudy nikdo v nejbližších minutách...přehodnocuji dle tlaku posunuvšího se z břicha podstatně níže, na nejbližší sekundy...nešel. Nebyl čas hledat uložiště obsahu, bylo nutné stihnout v rekorním čase sundat vše a uvolnit tak cestu kobrám.....když si to tak přehrávám v mysli, tak klíšťata neměla šanci se mi dostat na kůži, já byla zabalena jako cibule, takže jsem sama sobě musela vynadat a hecovat se k rychlejšímu konání...vše dole, dřep...ta úleva, ta rychlost, ta radost.....a jediná šance pro klíšťata k zakousnutí. A já si nestihla ani všimnout, zda mě nikdo nevidí. A nastává problém...nemám kabelku, jejiž obsahem je nejen jelenní lůj, pilník na nehty, žvýkačky a Neli několikrát ocumlaný bonbón, který vždy vrátí do papírku s větou...na příště...a kapesníčky. Mám batoh, do kterého jsem ráno hodila jen peněženku, kudlu, dvě tašky a telefon....drobnýma se neutřu, kudlu nepotřebuji, není co odřezávat a telefonem si volat o toaletní papír a vysvětlovat s holým zadkem v podřepu, na kterém že to místě v lese se nacházím, když to sama nevím, to by byla zoufalá snaha. Jenže, co teď. Můj pohled na obsah batohu spočnul na krásné sytě fialové tašce s ostružinou...stává se záchranářem....řeknu Vám, utřít si prdel šustákem, to chce vyšší dívčí.... Nasbírala jsem klestí a důkazní materiál pod něj uschovala......ještě po ujití několika metrů jsem při ohlédnutí viděla, jak fialová barva statečně bojuje o svoje místo na slunci. A hele, hříbek a druhý....s jakou lehkostí se zohýbám a sbírám a plním tu jednu jedinou tašku a to vše s myšlenkou, že moje ostružina se dnes postarala o mou záchranu......jen doufám, že někdo v lese, pokud ji zahledne pod roštím, nebude v naději, že našel poklad, mít tohu ji z roští vydolovat......pak by teprve našel poklad.

P.S. Až půjdete do lesa na ostružiny, myslete na to, že není ostružina jako ostružina....

P.S.1. Proč jsem si neutrhla větvičku s beruškou?....protože na to za prvé nebyl čas a za druhé, větve byly tak vysoko, že jsem na ně nedosáhla.....zřejmě tudy už prošlo více houbařů s medvědama a kobrama v břiše

P.S. 2. Vím, že tohle téma není nijak inteligentní...ale kdo z nás, kdo se málem posral, myslel na nějakou inteligenci

Kaleidoskop znalostí

24. srpna 2016 v 14:14 | Mutinka |  Nové články
Zápis do školky, zápis do školy, přihláška na střední školu, maturita a přihláška na vyšší studium....tohle všechno jsem zvládla, tak proč bych dnes nezvládla výběrové řízení na pracovní místo?.....protože od všech těchto zkoušek už uběhlo tolik let, že si někdy musím na kalkulačce spočítat, zda mi prodavačka vrátila zpět tolik, kolik měla.....nejlépe víc.

V devět hodin ráno jsem se s nadhledem sobě vlastním, stejně tak jako s trémou sobě vlastní, přiřítila na výběrové řízení....jsem poslední, tedy šestá z celkového počtu....čtyři muži, dvě ženy, z toho jedna slovenka a já to nejsem.
Jsme vyzváni vstoupit a zaujmout místa u stolu....těžká volba, protože nedokážu odhadnout, kde bude zkoušející a jak velkou výhodu k opisování budu mít...volím střed. Špatná volba, jelikož dáma si stoupla kousek ode mne, čímž mi zhatila naděje, nezbývá, než vydolovat zbytky vědomostí a věřit v odvozující schopnosti....v ty tedy věřím pokaždé. První půlhodina byla zasvěcena seznámení se s firmou prostřednictvím diapozitivů a přednesu všech kladů. které jsou nám nabízeny.....všem se nám rozšiřují zorničky nadšením, aby v zápětí dáma vyřkla podmínky, za jakých lze těchto plusů dosáhnout....v ten moment se nám začala svírat prdel. Na její otázku, zda po shlédnutí a vyslechnutí všech informací jsme ochotni přistoupit na znalostní, postřehové a manuální testy, se pár zadků na židlích zavrtělo, aby se snad ze zvědavosti, jakou škodolibost si na nás ještě vymysleli, usadilo zpět....já seděla stále spokojeně a natěšeně, protože jsem hravý typ.....posléze jsem zjistila, že jsem i typ soutěživý. Dostali jsme hromadu papíru a příkaz...NELISTOVAT....a já už měla nasliněný prst.
První test byl postřehový.....zaškrtnout všechna písmenka D s dvěma čárkama, ok, D poznám a do dvou taky počítat umím...měli jsme možnost si to na pár řádcích vyzkoušet a mohli jsme jet naostro...brnkačka. Dáma dala příkaz otočit list, a ejhle, řádků čtrnáct, dlouhých jako týden před výplatou a každý odstartovala povelem TEĎ a ukončila zařváním DALŠÍ ŘADEK TEĎ....začátek nebyl špatný, docela mě to bavilo, ale uprostřed testu už jsem měla problém rozeznat D od P,Q, a snad i od I.....a dvě čárky?...viděla jsem jich tam milión, ale statečně jsem odškrkávala a zabíjela dámu s každým Stop, čímž mě zdržovala stihnout její DAlŠÍ TEĎ....čtrnáctý řádek jsem škrtala s mlhou před očima a pohledem na dvacetiletého mladíka vedle mě, který to snad vzal stylem...škrtnout celou stránku....má můj obdiv.
Druhý test...test znalostní....správně by měl být nazván matematický....cca sedum otázek, kdy jsem nakonci nejenže nevěděla, kolik je jedna a jedna, ale ani jak se jmenuji. Karel vyrobí 1600 ks za směnu, kolik vyrobí za týden, seberte mu deset procent, odečtěte kolik vyrobil Pavel, když dělal jen tři dny, zapište to do levého kruhu, do dolního prostředního napište datum, do pravé poloviny napište nad sebe číslice 6 a 8 a doleva do dolního kruhu napište zrcadlově 5....a já neměla zrcátko.....a zřejmě ho neměla ani slovenka vedle mě, ale té to nemuselo vadit, protože v momentě, kdy dáma zařvala po 2 minutách STOP, tak moje sousedka právě stihla přeložit zadání testu....holka je z Turzovky a obávám se, že tam ještě chvíli zůstane.
Tento test měl ještě i druhou část a tou bylo hledání shodných obrázků.....tak 5 rozdílů by mi šlo, tak to bude hračka.....nebyla.....zleva nemám co opisovat, slovenka to vzdala a mladíček napravo je levák, tak vidím prd....nedostávám možnost přítele na telefonu, stejně mi nejdou mms a než bych to jen ofotila, tak by uteklo těch 30 vteřin, které nám byly velkoryse přiděleny k tomuto zadání....pálím od boku
Třetí test...manuální...a tady se těším....dostáváme příkaz vstát a přisunout si kolíky s deskama, ve kterých jsou díry...budeme v 15 vteřinách přemísťovat kolíky obouruč....start...jedu jako pila, ale mladík vedle mě jede jako tryskáč....je lepší, druhý pokus....srovnávám...třetí pokus....vedu a mladík se rosí a pohlíží na mě a zřejmě i odhaduje, kolik mi je let. Posilněna vítězstvím mu s infaltivním úsměvem povídám...vidím, že jste levý...a on?... ano, jsem levák....větu, že je levý levák jsem si raději nechala pro sebe, protože nás čeká ještě druhé kolo, kdy máme zasunovat kolíky jen jednou rukou. Slovenka se snaží do zavelení startu posbírat svoje kolíky po stole a pod ním, mladík si procvičuje levou ruku a já hypnotizuji kolíky na své desce a zaříkávám je, aby naskákaly do děr sami...Start....i tady máme tři pokusy a nechci se chlubit, ale budu...vyhrála jsem...a vyhrála jsem i věkem, jsem tady nejstarší a na kolíky, na ty jsem teda kadet. Mladík má potřebu mě poplácat po rameni...klidně může.
Po dvacetiminutové pauze jsem vyslechla rozsudek...test splněn na 100% a mohu směle nastoupit do zaměstnání....a slovenka do vlaku na Turzovku...je mi ji líto, ale ačkoli jsem ji nechala zorný úhel na můj test dostatečně otevřený, nevyužila toho, snad mi nedůvěřovala...měla.

P.S. Čeká mě ještě vstupní kontrola u lékaře, ale nevím, zda projdu na ruce, protože ty mě po kolíkách bolí......ale zasoutěžila jsem si jako na dětském dni....a já si tak i připadala...škoda, že nerozdávali medaile

P.S.1.Vzhledem k tomu, že nás pro německou firmu zaškolovala ruska, které jsme museli napovídat český překlad, kterému slovenka chvílemi nerozumněla, si říkám, že do této firmy může nastoupit i tatar....a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na montérkách byly čtyři vietnamské pruhy, na jídelničku maďarský guláš....vypadá to, že Kopřivnice je španělská vesnice....tím se vysvětluje mojich 100% úspěšnosti

Milujte se...nemnožte se

8. srpna 2016 v 8:28 | Mutinka |  Nové články
Milujte se, množte se......jak krásné přísloví.....ale já bych dodala, že nic se nemá přehánět.

Pevně doufám, že tímto svým dodatkem nevzbudím dojem, že jsem snad frigidní, nepřejícná, zapčklá či snad nenormální.....nejsem, ikdyž kolikrát jsem byla takto prezentovaná ústy svých dětí......zřejmě si neuvědomily, že kdyby tomu tak bylo, tak tady nejsou.....já totiž byla při jejich prvopočátcích vzniku vstřícná, přejícná, veselá a....a nenormální.
Zřejmě se mi díky tomu veselému a bezstarostnému "pečení" bochánků, které mi pěkně nakynuly v břiše, aby z něj posléze vyletěly, podařilo přenést lásku k množení i na ně....a to v dávce více než únosné.

Mé děti tuto vlastnost přenesly do světa zvířat a jaly se ji realizovat velmi urputně a s nesdolnou trpělivostí....jak jejich, tak moji....manželovu nemuseli, ten jim zdárně za mými zády pomáhal.
Vše začalo jedním pejskem...hafanem hodného zbrojního pasu....dobrmanem....sen manžela.
Dost hezký sen, kdyby to byl sen, ale nebyl. Manžel dovezl domů fenku, roztomilou, hravou, hodnou.....a náš syn přestal být roztomilý, hodný a hravý....stal se z něj balík ve skříni. Ráno se rovnou z postele přestěhoval do horního dílu skříně, ve které díky strachu ze psa strávil celé dny...takže já nosila jídlo do skříně, hračky do skříně a syna po několika toaletních potřebách taky do skříně...to vše za lamentování mé maminky, že ten pes malého jednou pokouše a pojedeme do nemocnice......i stalo se....jen trochu naopak....jelo se k veterináři, syn pokousal psa.....a tím se u něj rozvinula nejen láska ke zvířatům, ale i odvaha je začít sbírat...a to doslova.
Postupem času přibyli další dva pejsci, synova fenka byla jeho stín, nikdy jsem neviděla takovou lásku, jaká byla mezi nimi....ono, když stojíte za dveřmi dětského pokoje a poslocháte, jak ji vysvětluje, že to lego nemá papat, za pár let slyšíte, jak ji vypráví, že byli se školkou v kině a on ji odříkává celý děj filmu, za další rok ji povídá o spolužačce, která se mu líbí, v pubertě ji vysvětluje hru na pc a pak ji potajmu šeptá první zklamání z lásky, kdy ji hladí po hlavičce a ona kdyby mohla, tak ho pozve na rande....tohle vám nahrne slzy do očí...byla s ním 11 let a byla to láska jako trám. Ale miloval i další zvířata....rybiček u nás bylo víc jak v moři, každá leklá měla svůj wc pohřeb, kdy se odříkávala poslední slova před spláchnutím, husa Zuzanka ne a ne snést vejce, protože to byl nakonec houser, koza ( pro změnu taky Zuzanka) pošla věkem, ačkoli jsme se s manželem těšili na klobásky, kočka Lejdinka byla nošena v košíku, aby se neunavila......pak si přinesly děti domů potkana...a mi začala noční můra. Podotýkám, že vše si nosily jako samozřejmost, nečekaly na souhlas....můj....manžel odkýval cokoli.
"Večeřeee"....do kuchyně vejdou dva hladovci v mikinách, s kapucí vysoko kolem krku....co blbnou, je horko, ale na moje naléhání, že si je mají vysléct nereagují.....sedám si taky ke stolu a večeřím....jelikož jsem žravec, nesleduji, co se děje kolem a plením talíř...přesto zvednu pohled s myšlenkou, že se poptám, kdo chce přidat...nestihla jsema.... hystericky ječím s nespolknutým soustem a postojem na kuchyňské lince...děti s manželem na mě nechápavě hledí.
První to došlo manželovi a s větou "lezou vám ocasy" a odpovědí děti "aha", kdy zcela s klidem vytáhly každý svého potkana a daly mu kousnout rohlíku, mě zajistily jistý pobyt v léčebně a spoustu bezesných nocí. Na moje naléhání, prosby a vyhrožování, že buď půjdou potkani nebo já, začli hledat cestovní tašku.....chtěli mi sbalit na cestu. V noci jsem měla pocit, že potkani klepou na dveře ložnice, abych jim otevřela a nechala je spát v mé posteli, okusovat mi palce a v gurmánském požitku si slupnout i moje bělmo. Po pár nocích beze spánku, kdy jsem nebyla schopna fungovat a dopřávat rodině stoprocentní servis, se potkani stěhovali do sklepa....moje malé vítězství....a k nim přibyla morčata. Manžel je prý bude chovat pro hadaře....ze dvou morčat...maminky a tatínka, kteří byli super rodiče a oplývali intenzivní láskou, se stala rodina čítající snad stovky členů.....a já odmítala chodit pro kompoty, jelikož manžel jim dopřál volnost pohybu spolu s potkany a já neměla v sobě tolik lásky ( jak podotkly děti spolu se svým stejně praštěným otcem) je nechat pobíhat po mých nohách a uskakovat, abych jim snad neublížila....nejraději bych je zabila....ale i tady přetekl pohár mé trpělivosti , hadi byli přežráni v celém okrese a tak byla morčata odchycena a vypuštěna do volné přírody...tady jsem ráda asistovala a v lese jim zamávala. Všichni jsme brečeli....já radostí....a konečně jsem dobře spala.
Ale jen do doby, kdy se nám po bytě začly neskutečně množit vinné mušky...nejdřív jsem po bytě tleskala a připravovala jim takto smrt. Poté nastalo každodenní kontrolování odpadkového koše, kdy byl vynesen....brblajícími dětmi a hádkami, kdo je na řadě...poté koš vydezinfikován, opatřen pytlem na uzel, takže každé vyhození spočívalo v rozvázání uzlu, rychlém odhození a zavázání zpět na pevný uzel...a mušek přibývalo. Tleskala jsem intenzivněji, byt smrděl savem, koš odstěhován na balkón a proveden úklid a kontrola celé kuchyně.....a mušek milión.
Byla jsem šílená.....a mělo mě čekat totální šílenství. A ono přišlo mým nečekaným vstupem do dětského pokoje, kdy se mi naskytl pohled na syna, kterému čouhala jen prdel zpoda odsunuté skříně, kdy v ruce držel shnilé jablko a s větou.."papejte holky" strkal na školní folii shnilou dobrotu vinným muškám, které kolem něj kroužily v děkovném tanečku baletní číslo.....a ječela jsem opět a to tak, že syn v úleku upustil dobrotu a tím zabil pár svých svěřenkyň....ale co to bylo v poměru těch, které úlekem vyletěly z úkrytu? Já do tolika ani počítat neumím. Moje dávka lásky ke všemu živému byla tímto zcela na nule a syn byl odeslán pro hubič hmyzu a za mého přísného dohledu se stal slzícím vrahem své muší farmy.....nevím proč, ale párkrát stříkl chemikáliíí i po mě, zřejmě přes slzící oči při pohřbu neviděl kolem sebe....já přežila, mušky nikoli. Pro mě nastala týdenní tichá domácnost, kdy si děti s manželem špitaly a smály se, ale v momentě, kdy jsem se v jejich přítomnosti objevila já, zmkly a nahodily lhostejný výraz....výraz pohrdání mnou jako živočišným barbarem.
Po pár letech jsme koupili barák...ruinu.... tam mohly děti i manžel nechat svou lásku plně vyvinout...a já se nakazila taky....jen ty mušky, potkani a morčata ve mě zanechaly stopu nenávisti. U nich stále razím heslo...milujte se, ale nemnožte se....alespoň ne u nás.

P.S. Syna jeho vášeň pro zvířata neopustila.....má dvě děti, psa, měl rybičky......trochu mě teď mrzí, že jsem mu ty mušky nedopřála, tak si říkám, že až k nim půjdu na návštěvu, připravím mu překvapení....doufám, že pro něj velmi příjemné....nechávám tu shnít jablko a tajně mu odsunu skříň a jablko mu tam s větou " papejte holky" zastrčím....jistě mu tím udělám radost. A jeho dětem zřejmě k vánocům nadělím malé potkánky s ocáskem alespoň 15 cm dlouhým....to budou mít veselé vánoce.

P.S.1. Přes všechnu hysterii, kterou mi děti připravily svým chovatelským zdarem, na tohle období vzpomínám ráda....ale jen vzpomínám