Přebytky

5. července 2016 v 14:37 | Mutinka |  Tvorba před blogem
Hezké a usměvavé ráno děvčata.
Včera nám Vlaďka dodala svůj životní příběh s nádechem hororu, romantiky i lásky a při následné komentářové komunikaci mě přivodila vzpomínku na jeden můj životní postřeh a s jejím vědomím o tom, že Vás jim dnes oblažím, zasedám ke klávesnici a datluji.
O čem že to dnes bude? Jak naložit s přebytky.
Jako matka a manželka, podotýkám, že jsem se tím vším stala v mých 18 ti letech, kdy dívky řeší starosti typu co na sebe, kam na diskotéku, tak mou hlavní náplní bylo, jaké koupit povlečení, co to je nájem a kde se platí, nucenou a nudnou četbou se stala kuchařka a v neposlední řadě okružní procházky kolem porodnice, protože to stvoření ve mě rostlo každým dnem a při zaslechnutí křiku z míst, kde se nacházel porodní sál, rostlo přímoúměrně i mé zděšení, že v září tam budu řvát i já. K tomu maturita na krku a manžel ještě celý další rok na vojně. No umím si ten život hold zpestřit.
Ale protože život má vše do puntíku naplánované, přišlo září a já neřvala, řvala dcera, přišel duben a s ním manžel z vojny ( měl přijít v dubnu, ale zřejmě se mu tam tak zalíbilo, že se loučil do května) a v květnu přišel byt a s tím vším přišel fakt, že neumím vařit.....za čtyři roky přišel opět květen a s ním i syn. Vařit jsem stále neuměla...v malém množství
Já zažila tři stádia "žravosti" členů mé rodiny.
První stádium mnou zvané otesánkovství:
Obě mé děti byly při narození a několik následujících let, řádově tři, krásná saudkovská miminka, faldíky kam se podíváte a mít doma hnízdo, tak jsou jak ptáčata s otevřenými zobáčky. Hlavně syn. Při narození čtyři kila, oči neměl, jen malé štěrbinky, kdy bylo nutné mu jemně nadzvedávat víčka, aby si zafixoval pohled na mou tvář, jinak hrozilo nebezpečí, že svou matku nikdy nepozná. Maminky, které si stěžují, že jejich děti v nocí chtějí papat co tři hodiny, byly pro mě fňukny....my papali celou noc, já byla vysátá tak, že ani piják, který by se mě snažil oblažit svou barevností a šarmem úhledného vložení pod kapku, by ze mě nedostal nic....syn trpěl hlady a nastalo kašičkování, poté krupicování, abychom se zdárně propracovaly k první pevné stravě a byl otesánek spokojen. Já konečně spala. A na nočním stolku čekal každý večer krajíc chleba, aby byl následně synem v noci sežrán...někdy to stihl dřív manžel.
Druhé stádium ,mnou zvané somálství:
Ve třech letech mé krásné saudkovské děti přešly do fáze" nežrat" a to doslova. Já zvyklá vařit pro čtyři, se svačinou po kapsách , ikdyž se šlo jen několik pár metrů do obchodu, protože co kdyby děti zahládly, jsem byla postavena před fakt, že jíst se prostě nebude. V ten moment moje mateřské city a snaha zachránit své děti před jistou smrtí, vyšvihly můj kuchařský um do maxima a já vařila a pekla a mazala jak o život, abych pak při předložení stravy dostala dokonalý hysterčák, že oni umřou. A faldíky zažily stěhování. Má kulatá mláďata chřadla ( tedy jen v mých očích).....zato manžel, sportovec s postavou Šeberleho, snad ze snahy udělat mi radost, se jal likvidovat vše, co na stole přistálo, do doby, než jsme si pořídili psa, tak i to, co přistálo pod stolem. A za Šeberleho se stal Novotný a v ten okamžik se plně rozvinula má kreativita, která dosáhla nejvyššího bodu ve stádiu tři.
Třetí stádium, mnou zvané příprava na hladomor:
Zřejmě každodenním pohledem dětí na svého otce, plnícího povinnost kontejneru, se jej dětem zželelo a rozhodly se mu v jeho počínání ulevit a vzaly to od podlahy a pěkně zostra. A já si koupila 5 ti litrové hrnce a prvních pár let vařila s nezměrnou radostí, dalších 5 let s radostí a dalších několik let s nenávistí, abych se propracovala k várnicím, prádelním vařechám a křečovým žilám. Syn se ráno budil s větou....co máme dnes k obědu?.....proč?...ať vím, jestli se mám těšit.....a těšil se každý den. Vánočka se u nás krájela zásadně podélně a to samé veky. Povšimněte si, že píšu veky, ne veka. Syn i manžel je jedli zásadně celé, rozkrojené podélně, naplněné vypleněnou lednicí, kdy zasedli ke stolu a v momentě, kdy se v dokonalé sladěné souhře zakousli, tak se měnili v kačery, jak se jim ta veka otevřela a její obsah začal vypadávat a oni s plnou pusu gagali a sbírali "leprující" kousky, kdy si stihli ještě navzájem pokrást něco od toho druhého. A co ta kreativita? Od té doby jsem se stala Blankou Matragi v disciplíně vkládání klínů do kalhot, prodlužování gum, posouvání knoflíků a párání vizuálně nádherných zaštíhlujících a fazónu tvořících záhybů na košilích.
První odešel manžel, poté děti a já stále vařila pro čtyři, něco pojal mražák a zbytek já...dodnes miluji, když mí otesánci příjdou a já mohu nosit na stůl a kochat se kačeřími zobáky a moment, kdy se syn s námahou odvalí od stolu, aby se svalil na gauč a vyslovil větu: Mami, ty mě chceš zabít....znáte ten pocit, kdy máte dojem, že vám srdce radostí pukne, nohy jako by byly pár centimetrů nad zemí a vy už přemýšlíte nad dalším chodem.

P.S. A u nás zavládla krabičková metoda. Vše co zbyde, pěkně nabalím do krabiček a vložím dětem do ručiček a pak při loučení slzím dojetím, protože se mi vybaví vzpomínka na dávné doby, kdy při odchodu do školy se mi naskytl pohled na aktovku s malinkýma nožičkama a obrovským pytlíkem na svačinu.

P.S: 1. Pokud mi nebudou vracet ty krabičky, tak nastane stádium somálství......oni snad žerou i je


P.S.2 Jdu pohledat ten hrnec a navařit nějakou krmi, máte-li cestu kolem, stavte se. Krabičky s sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama