Popelnicový seladón

5. července 2016 v 14:13 | Mutinka |  Tvorba před blogem
Halalí pro děvčata.
Tak jako děti dostávají po obědě pohádku, aby se jim dobře spalo, tak i já mám pro Vás slíbený příběh.
Moje popelnicové křeslo jste již poznaly, ale já pevně doufám, že v novém ohozu neudělá ostudu při uvedení do společnosti.
Jak se stane z bezďáka domácí seladon? Tak, že podniknete několik zásadních kroků....
Můj krasavec byl nejspíš za nevhodné chování, či překročení únosnosti hranice věku, nebo možná pro okousané opěradlo, vykázán k popelnici a ponechán osudu staré veteše. Mě padl do oka a tím započala naše cesta životem.
Jelikož jsem se stala vášnivou natěračkou čehokoli, obdržel i starý pán svou dávku balakrylu a dostalo se mu výsosti chodit kolem něj po špičkách. První vášnivou obdivovatelkou se stala moje maminka, která se zřejmě rozhodla dopřát svému pozadí konečně pohodlí, jelikož při každé návštěvě raději postála, z obavy, že by musela vyhladit potah na sedačce a srovnat polštářky do míst, která kdyby to šlo, tak označím puntíky. Chudák.
Jenže, kde sehnat molitan? A hlavně rychle. Krom toho, že jsem neřízená střela, jsem i dosti netrpělivá. Takže inzerát...bingo...našla se mladá paní, která má a dá a ZADARMO. Mé slechy plesají a peněženka se dostává z infarktového stavu.
Domluveno, pojedu pro molitan zítra. Pche, to nevydržím, paní psala, že mohu přijet kdykoli, tak kdykoli. Píšu sms, že jedu... nic... volám, že jedu...nic... nač ta ženská ten telefon má?
Moje fruko (chápejte matiz) si to uhání se spící Nelkou směr molitan. Vesnička jak vymalovaná....ale hodně trvanlivou pastelkou...jelikož je dlouhá jako týden před výplatou a já mám jen číslo popisné 202..zastavuji a ptám se...paní na kole nemá tušení, kde se dům nachází...povídám Petra Bar...aha tak to je tady..kde tady? otáčím se a vidím, že ze schránky za mnou se šklebí číslo 202...Vesnička poprvé.Vcházím do zahrady a jdu dlouhým chodníkem, z domu vychází starší paní....je doma Petra? ..není..měla jsem přijet pro molitan...říkala, že někdo přijede..a nedala by jste mi ho?...dáma zpozorněla a zaujala postoj ženy, bránící každý kousek po vnoučeti....boj nevzdává a posílá mě za Petrou ke kamarádce...Vesnička podruhé. Je opravdu krásná, ale popis, kudy se dostanu za Petrou je dosti okleštěn informací... do kopce, z kopce a dům s hnědými okny...zřejmě působím inteligentně a žena uznává, že mi to bude stačit...stačilo. Na cestě, kterou jsem považovala za správnou, skáče a mává malé, mladé stvoření a usmívá se, tipuji Petra. Objímáme se a huby nám melou. Ale chci ten molitan. Ovšem Petra má chuť na kafe a kamarádka zrovna stavila vodu, tak je docela logické, že mě opět odešle za tchýní s povolením molitan odvézt. Vesnička potřetí. Paní mi předává molitan, mám dojem, že se smutkem a zatlačenou slzou. Přebírám ho a cestou k autu běžím jejich dlouhou zahradou z obavy, že mi jej nakonec vytrhne. Vesnička počtvrté. Molitan si sedí na zadním sedadle a při každém mém pohledu do zpětného zrcátka na mě šibalsky mrkne. V 19 hodin odjela Nelka na víkend k dárci (tatínkovi) a ve 22.15 jsem došila poslední steh. V ten okamžik vznikla moje bezmezná láska k mému starému, okousanému a na osud odevzdanému "popelnicovému" křeslu.

P.S. V autě mi nejde topení, takže jsem jela s palčákama na rukách, hučkou na hlavě, červeným nosem a průzorem na čelním okně....Albrechtičky (tak se vesnice jmenuje) zřejmě po mých čtyřech průjezdech očekává globální ochlazování.


P.S.1. Petro, doufám, že jste si na čokoládě pošmákla a dala malému aspoň obal, že to kafe bylo dobré a že tchýně nesmutní. Děkuji za molitan a za to vřelé přijetí. Špitla jste, ať o tom napíšu, tak plním. Jo a vytáhněte si telefon z kočárku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama