Kde není snaha, tam je prostě kr....

17. března 2017 v 19:48 | Mutinka |  Nové články
Dnes netvořím, jednak proto, že jsem absolvovala obchůzky ohledně výpovědi z práce a s tím spojené obíhání s papíry, kdy mám co podepsat, vrátit, vyklidit či jinak uvést do stavu, kdy nikdo nepozná, že jsem na daném místě jakkoli existovala. Ale mám to za sebou a tím jsem uzavřela další kapitolu svého pracovního života. A každá uzavřená kapitola se má nějak oslavit, tak jsme se s dcerou rozhodly, že to oslavíme návštěvou sekáče se sekcí "hadry pro děti". No, to jsme si daly.
Sekáč se nachází v patře, do kterého vede asi 20 schodů v nehorázně nelidském sklonu....co to je pro mladici jako jsem já....když tedy pominete vrzání kloubů, funění jak lokomotiva a to parní, mladá jako Pendolíno opravdu nejsem, neustálé navrácení tašky, sklouzávající mi ze zad jako užovka, stejně jsem ji nakonec nazvala zmijí......a je třeba do nich vynést kočárek, ve kterém si hoví mladý pán věku jeden měsíc. S vypětím všech sil....zbylých sil...jsme schody úspěšně zdolaly a to dokonce i slalomem, kdy nám cestu křížila Neli, která nehodlala dělat našemu konvoji ocas, ale rozhodla se nám cestu rozrážet, zatím co my si rozrážely lokty o zábradlí a špičky či paty, podle toho, kde jsme se zrovna nacházely. Otřely jsme pot do posmrkaných a jinak znečištěných kapesníků a vstoupily do sekáče s touhou utratit ten osiřelý zbytek mincí v peněžence.
"Tady kočárky nesmí".....zaštěkla prodavačka hned mezi ochrannými rámy, u kterých jsem si doteď myslela, že slouží proti zlodějům, ale dnes jsem pojala podezření, že by se ječák rozezněl při průjezdu kočárkem do obchodu. Vypleštily jsme oči a nastala vteřina, kdy jsme nebyly schopny okamžitě reagovat a věřte, že tohle se stává jen velmi zřídka...to zřídka nastalo právě v tuto chvíli. První se vzpamatovala dcera a jako správná matka zaujala postoj bojovnice, tedy ten, že její postoj vzdálenosti 20 cm chodidel od sebe se změnil na postoj snad 50ti centimetrový s nahrbením se jako sumista, obličej ve vteřině zbrunátněl, tak jakákoli ranní tvářenka mohla jen zahanbeně zírat a z jemných úst mladé dámy a notně nasrané matky vyšel výstřel: "Ne? Tak nebude žádný kšeft!" ( ne že bychom jim tam nějaký extra chtěly udělat) Směrem ke mě, která jsem se začínala probírat ze šoku zavelela..."jdeme" a čapla kočárek se shrbenými zády tak razantně, že jsem za ním z těch schodů jen vlála a dokonce i ta zmije na zádech neměla čas se smýknout. Co s těmi osiřelými mincemi v peněžence? Posloužily jako poplatek za prostředek k uklidnění nervů....prožraly jsme je.


P.S. Není nad sekáče pro novorozence a kojence, kde mají maminky plné ruce dětí a k hrabání se ve věcech už není čím, to musí mít ale výdělky a prodavačky jistě nestíhají markovat a doplňovat zboží....ale jako vyhazovačka by se ta dnešní osvědčila.....nazvaly jsme ji po odchodu hezky...hezky sprostě

 

Elektrice došla šťáva a já v triku, na něm kráva

17. března 2017 v 19:44 | Mutinka |  Nové články
Dnes u nás proběhl výměnný tábor. Včera Růženka se psem ke mě na noc, dnes já...baba Jaga ....k nim.
Po pravidelné hygieně, rozestlání si, rozložení pc a obložení stolu zobáním...nemylte se, zrní to nebylo, ikdyž drobků hafo...a následným lupnutím plechu na víčku piva, luplo i v bytě....zčernala televize, zčernal pc a dokonce zčernala i lednice. Vše ostatní v plném provozu. Vyhrnula jsem si rukávy, posunula brýle ze špičky nosu ke kořenu a neohroženě zkontrolovala pojistky..ok...hlavní jistič..ok. Ikdyž jsem v elektrice relativně zdatná, pokorně jsem byla požádat souseda o radu, žádala jsem neohrabaně, protože jsem si neodpustila větu, že pomoc muže vyhledávám jen v krajních situacích, čímž jsem jej zrovna nepovzbudila k radostné pomoci, ale šel. Zásuvky kaput, krom jedné.....bytem dcery se plazí mega prodlužovačka, která je nakrmená jen těmi nejpotřebnějšími zástrčkami....můj pc a lednice. Pc proto, abych se pokochala Vašimi dnešními příspěvky a lednice, aby ta drahocenná hrstka jídla nebyla do rána jako bláto, olezlá mechem.a odéru nevábného.
P.S. Co si o nás asi soused myslel ani nedomýšlím....pes vrčel a očuchával sousedovy partie vždy, když soused poklekl, Neli se vlnila jakoby přišel vrstevník,malý jako správný chlap do toho začal brebentit a my s dcerou stály v nočním úboru, bez podprdy, s pivem na stole a já navíc s trikem, na kterém je kráva.....ale už Vás vidím a všechny Vaše dnešní příspěvky taky. Jenže po dnešním šicím dni mi padá hlava, takže dopiju pivo, slupnu opadané drobky z křupek a uděláme si s Kačkou černou hodinku za zavřenými víčky. Dobrou noc, klidné sny bez elektrických krachů a výbojů a zítra zase ahoj.


Psí život

17. března 2017 v 19:39 | Mutinka |  Nové články
Dnes mám doma šípkovou Růženku......což o to, to by mi nepřišlo divné, ale zároveň s ní přišel i pes Baskervilský. Dnes se totiž Neli rozhodla, že bez Arnošta ke mě spát nejde, protože...podívej babi, jak on smutně kouká.....ano, koukal, protože věděl, že jakmile se dostane na moji adresu, sežere nekontrolovatelně celý pytlík piškotů a ještě mu Neli tajně šoupne pod stolem kus chleba se sýrem, kdy on s díky odmítne i nabízenou mrkev , kterou tedy Neli skřápe jako králík, aby mi s posledním soustem zapomněla říct dobrou noc.....odpadla. Odpadl i Arnošt, protože věděl, že pod stůl už nic neodpadne....odpadávám i já a pokud mi Růženka ponechá aspoň kousek z mé docela velké postele....leží tu jako Ježíš, samá ruka, samá noha....pak se ráno vzbudím v plné síle a s těšením se na další den.
P.S. Super, Arnošt nejen smutně koukal, ale zřejmě ho tlačil i koberec s vysokým chlupem, proto se uložil na zbytek postele....a mi zbyl koberec s vysokým chlupem a s chlupem od Arnošta.....a piškoty došly.
Dobrou noc všem v postelích s prachovýma peřinama....a bezbolestnou noc všem lidským Arnoštům jako jsem já

 


Létající koberec

17. března 2017 v 19:34 | Mutinka |  Nové články
Proč ne...dobře mi tak.
Sedím si u mašiny, tvořím, televize hraje a ve zprávách o počasí paní hlásí upozornění, že příjde vichřice...u nás tedy dnes fičí i tak statečně, proto jsem podlehla touze vyprat koberečky a pověsit je ven na okno....na předpověď jsem směrem k tv vyslala jen drzou odpověď.." jo, ok, došiju a posbírám ty koberce". Mám došito a jdu sbírat...není co, koberec leží vypleštěný pod okny domu, tak mi nezbývá než seběhnout a vynadat mu, že je emigrant.
Můj vypraný a aviváží napuštěný koberec čeká před domem a čeká mě i překvapení....jedno velké psí hovno si na něm panáčkuje a škodolibě sleduje, co s ním udělám.....dilema. Vyhodit koberec i s nadílkou nebo se přemoci a bonus s díky odmítnout, avšak koberci poskytnout amnestií a povolit vstup do bytu.
Amnestie udělena, nadílka odložena do psího kontejneru a já jdu tedy koberec očistit s gumovýma rukavicema, preventivně bude přes noc potápěčem v dezinfekci a zítra podroben koupeli ve dvojité dávce prášku.....a to jsem si myslela, jak hezky nám to jarní sušení prádla venku začíná.....odcházím čistit, trénovat zadržení dechu a směrem k televizi vysílám omluvný signál za mou drzou odpověď na dobře míněnou radu...dobrou noc


Hlavně zachovat paniku

19. února 2017 v 10:43 | Mutinka |  Nové články
Děvčata, vždy Vás zdravím "hezký den"...tak dnes trochu jinak...
Překrásný den, děvčata.....jak víte, tak jsem včera večer dostala příkaz k odjezdu a podpoře dcery na 22.00 hodin....fajn, pojím si to kuře s rýží, dám si kafe, ten den asi dvacáté, smyju si pot i z řas a vydám se na cestu....omyl.
Před devátou došla další sms a v ní jasný příkaz...dojeď dřív, nedávám to....kuře v ten moment dostalo křídla, jak letělo z ruky, rýže procestovala stratosfrérou nosní dírky ( to nechápu, jak dokázala), kafe jsem ráno našla netknuté se škraloupem a pot nemělo cenu smývat, ten se stal Niagárou mého těla. Jela jsem jako o závod a situaci mi ztěžovala hustá mlha, ze které by měl snad radost jen "Hičkok".
Vrátnicí jsem proletěla k údivu klimbající vrátné jako meteor, ale na dotazy kde, kam, proč a na jak dlouho jdu, jsem neměla ani čas a ani náladu. Tentokrát jsem volila cestu přes bzučák, ikdyž myšlenka únikového východu mě velmi lákala. Přivítala mě velmi milá a mladičká porodní asistentka, přidělila mi slušivý mundúr barvy temně fialové, chtěla jsem se optat, zda by nebylo možné dostat jinou barvičku, ale to bych mohla být zaměněna za lékaře, takže jsem fialová...a to i po obličeji, jak hořím nedočkavostí i vzrušením.....instrukcí "jděte si na dvojku za dcerou" mě trošku sekla, nejsme žádné dvojky, ale budiž, nediskutuji a letím k dceři s velkou pusou mlasknoucí na její tvář...mamíííí, tak ráda tě vidím....a já bulím dojetím, v její pubertě byly tyto věty nedostatkovým zbožím.
Zkušební zatlačení...tady jsem tedy velmi kvitovala tu absenci čočky k obědu.... a pauzička...opravdu pauzička, protože když dostala dcera povolení ulevit si polohou na boku, malý se rozhodl nás návštívit. Ani teď nechápu, jak rychle se dokázaly dostat opěrky na nohy na lůžko, sestřička do zástěry a já do stresu.....Věta: maminko zatlačte byla zbytečná, dcera si porod ukočírovala instinktivně a já ji více než instinktivně rvala bradu na prsa....doufám, že jsem z ní díky tomu neudělal velblouda, protože ze mě se v ten moment stal šnek, jak mi oči utíkaly k jejím nohám.
Místnosti se rozezněl pláč....plakal Tobiáš, plakala dcera a já řvala.
Maminka i mrně jsou v naprostém pořádku, zdraví a šťastní.
A díky tomu jsem šťastná i já.....už vymýšlím klučičí blbiny a jak znám Neli, tak si konečně oddychne, že nebude jediným terčem mých vtípků a pokusů o přežití....a protože ji znám fakt dobře, tak vím, že bráchovi sama díky dětské škodolibosti bude se strachem a staženým zadkem ukazovat vlka v parku.
P.S. Čekala jsem od dcery bezprostředně po porodu jakoukoli větu, ale ta její, ta mě dostala a já díky tomu pochopila, že je fakt krásně prdlá.....mami, nemám rozmazané obočí?.....a poslední věta?.....dones mi, prosím, zítra kokina, hodně kokin......neznám maminku, která by po porodu nechtěla hubnout, jen ta moje novopečená maminka se chce narvat cukrem....neznám lepší dceru


Není voda jako voda - opustila mě pohoda

19. února 2017 v 10:38 | Mutinka |  Nové články
Hezké pondělí, děvčata.....říká se, že pondělí je začátkem nového...nového týdne, nových pracovních povinností, nových startů..... a já měla dnes start raketový.
Proč?
Procházíte spolu se mnou mnohými životními epizodami a situacemi, držíte mě obrazně za ruku a někdy i krásně poplácáte po zádech....
Dnes ráno mi zadrnčel telefon a na druhé straně přišla dlouho očekávána zpráva: " mami, praskla mi voda"
Ačkoli jsem měla vše předem jasně rozplánováno, co a jak dělat v této chvíli, vše nakonec ...asi proto, že jsem Mutinka a nikdy nejde nic lehce...dopadlo zcela jinak.
Kleklo auto, já klekla taky a prosila jej, aby neblblo a nedělalo kanadské žertíky, byla to hold Kopřivnická skutečnost a do žertu bylo daleko, Neli měla být umístěna k tatínkovi, tatínek ale právě prodělává lékařské ošetření,.ale přece jen svitla naděje tím, že dojel náhodně syn, takže mu byla Neli vsoukáná do auta mezi zbytek trpaslíků, povolán děda jako sanitář současného stavu věci, kdy na sedačku auta v obavě, že by dcera rodila za jízdy, rozprostřel deku.Do porodnice jsme vlezly únikovým vchodem, čímž jsme překonaly sestřiččinu představu o tom, že nelze oddělení navštívit jinak, než přes bzučák u dveří...dveře pro únik se díky nám změnily na vnik.
Dceru si odvedly sestřičky ke kontrole a několikerým otázkám, které už tisíckrát zodpověděla...já ponechána v čekárně.
Prochodila jsem tam stezku na linoleu, za kterou by se nemusela stydět žádná turistická organizace, v přistavěném automatu jsem vyzkoušela všechny typy kávy, čímž jsem si tedy přivodila nekončící říhání, místo ledvinových kamínků se mi nastěhoval šutr do žaludku a močový měchýř zaznamenal frekvenci, o které do té doby neměl ani tušení....do toho mi sdělil syn, že děvčata-vnučky si ihned po příchodu k nim začala hrát na prasklou plodovou vodu a střídavě se odvážejí do porodnice a je jen otázkou času, kdy se ke hře přidá i Damík-vnuk.
Tohle jsem Vám chtěla sdělit, abych si zkrátila dobu čekání, kdy se mi znovu na telefonu objeví věta: "mami, už".....prozatím sedím u rodičů a čekám, odmítám oběd, protože ne, že bych snad neměla hlad, ale protože moje milovaná maminka zrovna v dnešní den připravila čočku a uznejte, jak by to asi mohlo dopadnout, kdybych pak ve své přítomnosti u porodu a snaze dceři dělat předskokana v tlačení" porodila" čočkové semínko?......
Zmítá mnou několik pocitů....strach jako máma o dceru, radost jako čtyřnásobná babička, zvědavost, jak to plémě bude vypadat, netrpělivost, kdy se ten telefon rozezní a on zní, ale jen aby mi t-mobile poslalo vyúčtování, Avon nabídl neodolatelnou sadu a nějaká dáma na druhém konci mi sdělila, že jsem byla vybrána z davu na přípravek na klouby.....tak a teď si říkám, jak vyvenčit Arnošta, dceřina psa, který zůstal doma bezprizorní a zaboha není schopen se naučit sednout na záchod a spláchnout.
Takže holky, držte nám palce....zdravím já i dcera


Dítě, co má poslání, to mi hrůzu nahání

21. prosince 2016 v 11:56 | Mutinka |  Nové články
Jak dodat dítěti na důležitosti a pocitu samostatnosti?

Existuje mnoho způsobů.....samo si utře zadek ( tam je ta samostatnost tak vehementní, že končí osprchováním děcka, prádlem točícím se v bubnu pračky, prázdnou roličkou toaletního papíru a "vůní" po celém bytě), samo si namaže chleba ( ten většinou končí namazanou stranou na koberci v obýváku, návštěvou lékaře, který musí zašít stopu po noži ), nebo třeba ten, kdy pošlete dítě poprvé samo vyvenčit psa....a to je případ moji Neli.

Jelikož mám dceru, která vypadá díky osmiměsíčnímu těhotenství jako sněhová koule, dobře vykynutý koblih či jako horkovzdušný balón, rozhodla se, že nastal čas, kdy je třeba dítěti nastolit úkoly, které ji ulehčí v momentě, kdy se vyklube junior, život.
Neli byla samozřejmě poctěna tímto úkolem, takže nebylo nutné ji tisíckrát opakovat, že si opravdu musí vzít bundu, že čepice je nutná stejně jako boty....jo, chytrolín si vzala kroksy.
Psovi nasadila obojek, zapla vodítko a vyzbrojena pokyny dcery o tom, že v žádném případě psa nepouštět, obejít chodník podél domu a nechat si otevřené vchodové dveře, vyrazila.
Já i dcera jsme byly nalepeny na skle umytého okna a sledovaly děj.
Nejdříve z domu vyrazil hafan a za ním vlálo děcko.....a vchodové dveře se zavřely.
Cesta podél domu musela být psovi vysvětlena přetahováním se, kdy už už to vypadalo, že pes svůj názor prosadí, ale Neli nasadila páku a psovi domluvila několikerým škubnutím vodítka a řevem" jsem ti snad řekla, že jdeme tudy"....my s dcerou čistily zadýchané okno a řehtaly se spolu s dojetím, jak nám to dítě roste. Po několika metrech pes zavětřil a namířil si to ke zbytkům, ležícím v trávě..." fuj, ty prase, nejez to, zase budeš grcat"...ječí malé roztomilé děvčátko....po pozdějším zjištění vyplavalo na povrch, že grcat bude z vygrcaného, takže to, že je prase, Neli odhadla naprosto přesně. Pes byl násilím odvlečen k pokračování venčení, kdy Neli poslušně obešla podél domu, aby se ji pes ztratil v houští. Tentokrát nepomohlo škubání vodítkem, ani pokyny ve smyslu:" Arine, dělej, vylez, pocem, k noze"....nakonec zkončila i Neli v houští. Jenže co tam tak dlouho dělá? Už máme s dcerou otlaky na čelech a sklo se pomalu tvaruje do podoby našich obličejů , když v tom z houští leze pes a za ním dítě s pytlíkem v ruce a ulicí se nese: " Mamí, mamí, Arin sral, ale já jsem to hovno sebrala"....a v ruce sáček s notnou dávkou "hovna".....jak to dítě umí být roztomilé, jen ten slovník, ten tu rozromilost nějak potírá.
Dcera už to nevydrží za sklem a taky bylo nutné zastavit ten ječák dole, rozdává další pokyny....neřvi, sáček odnes do popelnice a pojď domů....jenže dveře se přece zavřely, tak musí jít maminka udělat vrátnou, za oknem zůstávám sama.
A to je pohled....Neli štráduje se sáčkem hrdě k popelnici, psa na vodítku....a v tom kočka.
Pes zabral, Neli sebou plácla , kroksy se smekly z nohou a hovna letěla ze sáčku obloukem těsně před dítě....a já řvu smíchy, protože dcera tahá psa, sbírá dítě, sbírá hovna a vchodové dveře se zavřely.....kdo jim asi půjde otevřít?

P.S. Ne každý je takový poctivý sběratel exkrementů jako Neli, protože ona při pádu psa sice nepustila, ale při jízde po kolenou , tažena vlastním psem, sesbírala na kalhoty hovno jiného psa....

P.S. Nějak mi uniká pointa toho, že by tímto dceři ulehčila život...pes grcal, pračka prala a vchodové dveře se zavíraly i večer, kdy dcera měla plné ruce tašek


Intimní chvilka s plynaři

1. prosince 2016 v 13:22 | Mutinka |  Nové články
Před chvíli ode mě odešli plynaři....fajn chlapi.
Zvláště ten jeden. " Paní, Vy máte krásný byt, takový bílý a milý, vše jedete na jedné vlně, krásné serepetičky"...já se rozplývala, on mezitím tahal zpoza sporáku sítko, vařechu, houbičku....už jsem se rozplývala míň, nastupoval trochu stud...jenže komu někdy něco nespadne za sporák. Pak vyslovil větu, zda může jít zkontrolovat na wc plynoměr, samozřejmě mohl....zkontrolovali, poděkovali, slíbili mi, že letošní vánoce přežiju, protože mi nic neuniká, vše ok.
Odešli, já jim ještě laškovně řekla, že je příští rok uvidím zase ráda.
No a pak to přišlo. Když jsem šla zavřít na wc dvířka od plynoměru, z mísy se na mě šklebila intimka.....já tu Neli zastřelím, její hry na dospělé mě fakt pobaví, ale dnes mě teda dostaly do pěkného trapasu.
P.S. Chlapi přišli hned z rána, já ani nestihla ranní moč, takže hold byli dnes první návštěvníci mého wc
P.S.1. Nevím, jestli je budu chtít díky studu vidět příští rok znovu...zato Neli, tu dnes vidět chci a budeme si mít určitě i co říct, ikdyž jsem měla chvilkovou němost

Čím budu, až tady nebudu?

24. listopadu 2016 v 19:42 | Mutinka |  Nové články
Stává se Vám to taky?
Včera mi v práci na noční směně utekly myšlenky za hranice fantazie....to není nic těžkého, když děláte práci, která vyžaduje stereotyp a nemá potřebu zaměstnat Váš mozek, protože netuší, že by jste zvládla obojí.
Fantazie je země, do které k jejímu vstupu nepotřebujete pas...ten stejně většinou ztratíme v průběhu těhotenství...nepotřebujete ani vízum či doložku....stačí, že u nás musíme dokládat pořád něco...potřebujete jen snít. A já snila, přemýšlela a fantazírovala.
Co bylo přede mnou a co bude po mě? Proč si nepamatuji nic před mým křikem na tomto světě, co bude, až zakřičím naposled ? A čím bych vlastně chtěla být v příštím životě?
Napadla mě květina, přináší radost, je dárkem, voní ,ale i ta uvadne a její život je jepičí, zvíře je lapeno a sežráno...tady je to super, taky bych byla ráda, kdyby mě někdo "žral"....nakonec jsem i tuto ideu zavrhla, co takhle kámen? Ten je tady dlouho, je pevný, odolný, potřebný...ale měla bych srdce z kamene, zatímco to moje je z bláta a dojímá se i nad reklamou na paštiku. Budu plastem, o tom je známo, že jeho rozklad je spočítán na desítky ba i stovky let, jenže brojí proti němu celý svět a to tedy není nic pro mě....chtěla bych být sluncem, hřeje, svítí...jenže při své intenzitě žití bych někoho spálila. Co takhle měsíc?...ten milují noční živli, volají na něj, za úplňku se dějí čarovné věci, měsíční svit dodává noci na kráse a bezpečí, lidé jej touží poznat a podnikají za ním nebeské výpravy...jo, ale Gagarin se z něj nevrátil....nechci být odnoží Měsíce a stát se měsíčkem a už vůbec ne měsíčkama...malé slečny by s mou první návštěvou propadaly do depresí "plného spodního prádla", ženy by mě nenáviděly za mou návštěvu v době odjezdu na drahou zahraniční dovolenou a muži, ti by mě ve středu nenáviděli, ale na druhou stranu milovali, kdybych se po zpožděném nástupu přece jen objevila, zvláště, pokud by jim u nohavic visely tři malí ufňukánci. Ruce mi automaticky pracují a z hlavy se mi začíná kouřit a trochu nastupuje nervozita toho, že nejsem schopna se rozhodnout, čím chci být....tedy pokud nějaké příště existuje.
Jenže já vím, čím bych chtěla být. Chci být živou vzpomínkou pro své děti, pro svá vnoučata a pokud budu častěji chroupat mrkev , pít syrovátku, dle Tyrše cvičit a otužovat se, pak bych mohla být živou vzpomínkou i pro svá pravnoučata....dál to nevidím, protože nejsem kámen, plast, Měsíc ani Slunce....jsem neobyčejně obyčejná ženská s touhou chovat se jako kvočna.
Prozatím jen kdákám, kuřata už vyvedla další kuřata.....a pokud by mě chtěl někdo " žrát", pak doporučuji úpravu papiňákem, jinak si na mě vylámete zuby.

P.S. Nevím, čím zaměstnám svůj mozek v práci dnes, ale myslím, že fantazie má neomezené hranice.....nevíte někdo, proč jsou černoši černí, když Adam i Eva byli bílí? Proč je noc černá....v životě přece není nic černo-bílé

P.S.1. První setkání s fantazii mé dcery bylo , když jsem musela skutečně uvařit kafe pro její virtuální přátelé....poslední z nich dostal kafe od Žida a byl klid

U půllitru cenné rady, pokud máte kamarády

18. listopadu 2016 v 22:10 | Mutinka |  Nové články
No a já je mám. Jenže nebylo tomu tak vždy a cesta k nim vedla přes různá úskalí, bylo třeba kliček a trochu toho ženského šarmu...ten jsem teda tímto vyčerpala, protože "kluci" byli nenasytní.

Moji kamarádi, "kluci", jsou senioři, super senioři a doufám, že žádného z nich neurazím, když řeknu, že nejeden z nich má přetočeným tachometrem, ale všichni děláme, že o tom nevíme.

Celé naše přátelství začalo nevinně...jak taky jinak. Neli, která oplývá hyperaktivitou, já bych tedy řekla že hyper hyperaktivitou, dostala jednoho dne hračky na písek, ale zkuste najít na sídlišti pískoviště, které není TOI TOI-kou pro potulné kočky a nezřídka i pro znaveného pocestného, hledajícího cestu k domovu, kterou mu komplikuje neodhadnutá dávka alkoholu, tlačící...na mozek ne, ten nechal doma, ale na močový měchýř. No a my našly jedno takové...s malou hrstkou písku, který kočkám nestál za to, aby do něj "nakakaly"....zkrátka nasraly. A tím se tohle malé štěstí stalo našim útočištěm takřka každou volnou chvíli....jaro, léto, podzim.....a přišla jednou zima. Pískoviště ztuhlo a stejně tak i my tuhly zimou, jen Neli vesele kutala zmrzlý písek a dcera kutala Neli zmrzlý snopel od nosu. A dost...jdeme dovnitř na čaj. A s rumem.

Jenže to se lehce řekne, hůř dělá. Nejdříve se musíte probojovat kouřovou zdí k pultu, za ním najít servírku....dnes už mohu familiérně napsat Radku, přeřvat kluky tak, aby Radka zaregistrovala nejen Vás, ale i Vaši objednávku, pak zasednout, ale pozor, ne každá židle je volná, ikdyž není obsazená....tady platí zasedací pořádek......to vše za tlemení mužského osazenstva, které najednou ztichne.....a do toho se ozve mužský hlas " teda já mám rád ženské, co mají kozy"....zbystřím, protože v tom případě jsem na nesprávném místě. Otočím se po hlasu, vypnu hruď jak nejvíc dokážu a očima se střetnu s " kozím dědkem" Jardou....."vole, neřvi, ona za to nemůže"...brání mě McEnroe Jirka...Mireček se raději skloní pod stůl a drbe spícího Endyho, který se lekne a začne štěkat......"ty tu máš psa?", diví se Pažout Radek a korunu tomu dodá pán Žáček, který se probere a s otázkou..."kdo dal gól ", způsobí osazenstvu záchvat smíchu....posaďte se k nám holky...a už jsme domácí.

Tím jsme se staly členkami debatního kroužku na jakékoli téma, takže dnes už vím, které lepidlo nejlépe drží protézu....stále vede Korega a demonstraci jejího účinku nám předvedl kamarád super senior tím, že si rval protézu z pusy tak vehementně, že si vyrval kousek patra, jelikož korega nehodlala pustit. Po zbytek večera pil krvavé pivo, dezinfikoval ránu vodkou a na oříšky, které nám Radka přinesla na stůl, se mohl jen dívat a nechat si o jejich chuti vyprávět. Ti šťastnější, kteří Koregu nedemonstrovali, ti si jen pomlaskávali.
Taky mě nezaskočí prostata....jak mi kluci sdělili, stačí si dát pozor při dosedání na židli a více roztáhnout nohy, k posteli kýbl, pokud nechci za noc ujít Jizerskou padesátku...A jak poznám, že ji někdo má? Když při dosednutí výskne, má ji. Tohle mi kluci nedemonstrovali, všichni se jali mě ujišťovat, že to mají z doslechu....koukla jsem pod stůl a nechápu, proč měli kolena na metr od sebe.
Ani otázka sexu v pokročilém věku není problémem.....vše je na ženě....srabi.
Nejvděčnější téma byly ovšem nemoce....tady se kluci trumfovali. Žlučník, žaludek, játra ( se divím, že ta játra nebyla u všech podrobena lékařskému zákroku), šedý zákal, zelený zákal, náhradní kloub, ostruhy na patách, naslouchátko......a pak se postavil McEnroe Jirka a povídá: " ale americké srdce nemáte"......proč taky, když jsme češi? A já mám....a už letí mikina od samotného tenisty McEnroe dolů....on totiž Jirka má dceru, která pro tohoto tenistu pracuje, takže Jirka nás zásobuje nejen historkama z tenisového života, ale taky mají všichni psi z naši party tenisáky slavného tenisty.....stejně je vždy rozkoušou nebo ztratí, nevděčníci, neznají cenu slávy a věhlasu jména, takže Jirka nosí stále nové a očekává, že psům domluvíme a poučíme je. Ale k tomu srdci....takže Jirka se nám obnažil a s veledůležitým výrazem obcházel každého jednoho u stolu, kdy mu vždy sevřel do obou ruk hlavu a přiložil si ji k hrudi, očekávajíc naše reakce.....pokud možno i ovace, nadšení, údiv a možná i závist. Takto jsem přišla na řadu i já a mohu říct, že jsem hořela netrpělivostí, kdy to americké srdce uslyším, protože ovace byly řádné. Jirka mi sevřel dlaněmi hlavu i se zlomenýma ušima a nekompromisně si ji přiložil k prsům, do prostoru zavelel TICHO, to bylo na místě, protože přes ty zlomené uši jsem doteď slyšela jen tlukot vlastního srdce....a pak to přišlo. Všem nám dělá srdce bum bum bum...jen Jirkovi dělá TIK TAK TIK TAK.......zůstala jsem v němém úžasu, čímž jsem Jirku dostala do nirvány, ze které ho vyvedl Radek...Pažout.....ty vole, počkáme ještě pár minut, třeba nám i zakukáš. A bylo po exkurzi amerického srdce. Jirka shrábl mikinu, kopl do sebe vodku a třískl dveřmi.
Škoda, do kukačky chyběla jen minuta....tak jsme si s klukama na Jirkovu počest v celou zakukali.
Já mám ty moje dědky fakt ráda, seženou cokoli, co potřebuji, poradí, zašpásuji....chudáci většinou už jen slovně, ačkoli jsou zdraví jako řípa ( prolezlá sem tam červíkem), dokonce už mi drží židli, takže možná příjde doba, kdy i moje neobsazená židle bude "obsazená".....ale přesto je jedna chvíle, kdy jim absolutně nerozumím a ani oni neočekávají moji sdílnost....fotbal. Jakmile začnou lítat slova jako ofsajd, volný kop, trestný kop, lajna.....nechytám se. Ale jakmile se ozve věta, že rozhodčí je vůl, jsem přizvána k odsouhlášení....prozatím jsem nenašla odvahu se jich zeptat, komu mám fandit....stejně by mi řekli našim...ale copak vím, jestli spartě, slávii či bohemce?...té teda fandím, ale jen pokud z ní letí korková zátka.

P.S. Když se mě poprvé Radka zeptala: " deset nebo dvanáct?"....zděsila jsem se a odpověděla: "kdepak, jen jedno"..... no nejsem já jako ten rozhodčí?

P.S.1. Nebojím se stáří, nebojím se prostaty.....bojím se jen toho, že až jednou přetočí tachometr i mi, tak už tady "kluci" nebudou a kdo ví, zda se v mládeži z dnešní doby najdou kamarádi pro senior senior babku?

P.S. 2. Jo a "kluci" milují pořad Herbář.....počítají, kolikrát se herečky převlíknou, kritizují recepty....no nejsou skvělí?

Kam dál